Pro ty, kdo tu nebyli, je asi 4 min dlouhé video, abyste si představili, jak to tu vypadá v zimě. Video není moje....(ale inspirovalo mě to do budoucna), ale je to naprosto přesně takové doopravdy. Uplně přesné, klouzající kočárky, lidi oškrabující sníh z aut, pluhy, smýkající se auta, zapadaní lidé, co stojí poctivě ve frontě na autobus. Sníh a sníh. A víte co? Už to úplně miluju.
Dnes má Klára UŽ druhé narozeniny, je pěkně nacvičená odpovídat "va" na otázku kolik jí je a že za to bývaj dorty. Také jsme dřely Pejska a kočičku Jak dělali dort.
Dokonce už výrazně méně řve v jesličkách, ale i tak paní učitelky poznamenaly, že byla snad nejnáročnější a nejpaličatější z dětí.
Tak ta naše sametová už slaví 22 a je o rok mladší než moje jediná sestřenice Bláňa. Letos jsme ji hezky oslavili v kruhu francouzských dam, chtivých historických střípků nad talířem mnou vyrobené svíčkové (!) a dalších východoevropských pochutin. Místní francouzská asociace, jež si klade za cíl pomáhat mobilním Francouzům a jejich rodinám v etablování se v jejich nových domovech, v níž se trochu dobrovolně aktivizuju, je vedena moc fajn lidmi. A tak když mě požádali o povídání o tom, jak to tenkrát bylo a zároveň o přípravu ukázkového vaření typického jídla (Francouzi, že, ti by bez jídla tu historii nestrávili..), moc jsem se nevykrucovala. A protože máme malou kuchyň, spojili jsme povídání o Česku i s povídáním o Polsku a vše se odehrálo u kamarádky Polky.
Ambiciozně jsem vybrala svíčkovou a štrůdl, Kasia zase játrovou pomazánku a naložené sledě. Zcela mi bylo jasné, že tyto pochoutky Francouze až tak nenadchnou (kromě štrůdlu), protože holt zas takové bomby, přiznejme si to, to nejsou. Předesílám, že svíčkovou jsem v životě nedělala, knedlíky a štrůdl kdysi jako dítě. Prošla jsem X receptů na internetu, další poslala máma, další místní kamarádka Jůlie. Bohužel pro mě, každý to dělá jinak. Štrůdly jsem dělala 3x než jsem je dovedla téměř k dokonalosti, protože až místní domácí listové těsto z pekárny Gascogne z něj udělalo pětihvězdičkovou pochoutku. Mohu konstatovat, že svíčkovou jsme z posledních cca 14 dnů jedli asi tak 10 dní a už mi leze ušima. Ještě dnes večer byly povinně zbytky. Příště tedy asi až v létě....Zkoušela jsem ji dvakrát a pokaždé dopadla jinak. V den D, kdy jsem se musela tvářit jako zkušený šefkuchař se povedla výborně, ale knedlíky byly trochu tvrdé, takže je dámy považovaly za chlebíček. Kromě jedné kamarádky Němky, která u nás byla týden předtím s manželem na 1.ochutnávce a navíc knedle znala od babičky, je ale nikdo nikdy nejedl a tak to nevadilo. Moc jim líbil způsob vaření našich velkých českých gnocchů. Také měla úspěch Becherovka. Štrůdl už tento víkend peklo asi 5 účastnic přednášky....
Při našem povídání mě prozměnu zaujaly právě poznámky zmíněné německé kamarádky, která žila v západní části Berlína. Třeba to, že vlastně nikdy nejezdila na venkov, protože pochopitelně byli jak na ostrově, děsila se přestupů v metru mezi Z a V částí Berlína, kde na cestující mířily samopaly, když chtěli za zbytkem rodiny, museli žádat o vízum, které sice třeba dostali, ale po 3 hodinách ve frontě na hranici je stejně přes východní Německo nepustili, že má dodnes panický strach při přejezdu jakékoliv hranice a staví se automaticky do pozoru....
Ta francouzská asociace je docela dobrý výmysl. Poměrně dost pomáhá nově příchozím, organizuje spoustu aktivit jak pro rodiny, tak všelijaké kursy a přednášky. Pochopitelně vždy záleží, kdo to vede, od čehož se odvíjí atmosféra daného podniku. Buď se bude hrát brigde a dělat scrapbooking a vyšívání, nebo pořádat přednášky na téma sociálních sítí, jazykové kursy, právní poradenství apod. Oni ti Francouzi mají spoustu věcí hodně přeorganizovaných, ale ta myšlenka je dobrá. Ono se to taky organizuje, když je jich tolik...Kdysi v Praze jsem s nimi byla také v kontaktu, ale to jsem měla pocit, že jsem někde v silně konzervativním zapšklém Versailles...
Jinak se připravujeme na naši 4.kanadskou zimu, ale už jsme mazáci, takže to ani neprožíváme. Brzy přidám pár fotek, jak se na zimu připravují domy a zahrádky.
A taky jsem se chtěla zeptat, jestli také podvádíte? Zmínila jsem se Esther a Filipovi, že si budu muset nechat trochu trošinku udělat melír, abych zamaskovala šeď. A Esther se na mě vážně obořila slovy :“Mámo, ty ale podvádíš!!!!“. A vy byste chtěli maminku se šedivými vlasy ?, „Ne to ne, ale nesmíš podvádět!“ Ty děti jsou teď hrozně náročné.....
Dnes se narodila pravděpodobně poslední z řady sestřenic a bratranců z Guillaumovy strany. A zároveň tedy 12.vnouče!
Malá Sixtine se narodila v poledne Guillaumově mladší sestře Dorothée, kterážto strávila posledních 5 měsíců těhotenství v podstatě vleže. 14 před termínem, 3,7 kg, vše OK.
Nahodou jsme nasli tento rozhovor s Filipem, kteremu bylo dva a ctvrt. Hodne jsme se pobavili. Skoda, ze takove vymozenosti nebyly, kdyz jsme sami byli mali...
O tomto prodlouženém víkendu jsme se opět vypravili za hranice Quebeku, totiž do USA. V USA byl Columbus day a u nás Den díkuvzdání. Alespoň, že to tak hezky splývá a Američani se mohou hrnout do Quebeku a my zase k nim. Navíc byla naprosto neuvěřitelně příznivá předpově´d počasí, a tak bylo evidentní, že nás bude na hranicích hodně. Původně jsme ještě zvažovali aletrnativní destinaci zde, ale protože by to bylo moc jednoduché, přesunuli jsme ji na neurčito.
V sobotu jsme se tedy ráno naponěkolikáté narvali vše do vozu a vydali směrem na jih, do státu NY do města Lake George ke stejnojmennému jezeru, kde nás měli očekávat kamarádi (taky z Montrealu). Večer jsme ještě poměrně narychlo zajišťovali zdravotní pojištění, ověřovali pojištění auta atd atd, na což jsme trochu pozapomněli, protože to vše již nemáme zajištěno podnikově jako dříve. Navíc Esther skončilo povolení k pobytu v Kanadě a tak jsme ji trochu škádlili, že na nás kdyžtak počká na hranici v kukani s celníky a alespoň si bude mezitim s nimi trénovat tu angličtinu, když teď ji má ve škole celý týden. A že si ji pak vyzvednem. Je to takový můj mistr světa ve skoku na špek a už byla připravená i na tuto alternativu.
Už po pár km od domova jsme se ale na víc než půlhodinu zasekli, protože všechny strategické mosty (to jest 2) jsou v tak dezolátním stavu, že pokud by se s nimi urgentně nic alespoň udržovacího charakteru neprovedlo, taky by mohly špatně dopadnout. Nejsou ani moc starý, ale odfláklý, z nekvalitních materiálů a především blbě udržovaný. No a tak každou noc a každý víkend zavřou všechny pruhy a nechají jen jeden v každém směru, a to jsme rádi, že je nezavřou úplně. Jak jistě víte, Montreal je vlastně ostrov, takže si dovedete přestavit ten masakr.
Pak nás čekalo nemilé čekání na hranicích. Potřebovali jsme si ověřit, jestli vůbec Esther bez platného povolení pustí zpátky. Tak vyrazili pěšky na celnici, kde potvrdili, že je to OK, protože máme bumážku, že už jsme požádali o nové. Když došli, nějak mi problesklo hlavou, kam že jsem to dala foťák, když není u spolujezdce u nohou. Protože jsem totiž dotyčný foťák z tašky vyndavala před garáží, abych ho měla po ruce. Po bleskurychlém ověření jsme konstatovali, že do té tašky jsem jej nevrátila. Tak nás popadl děs, protože bylo celkem jasné, že foťák, kterýžto měl navíc týden starý nový super objektiv, zůstal na zemi před garáží...A navíc jsme se blížili už poměrně rychle k americké celnici v jedné z asi 15 řad aut, odkud už nebylo úniku. S třesem v rukou jsem začala volat známým v našem okolí, až jsem se dovolala synovi jedné známé, který nám hlídal jednou děti (sic děti ve věku Kláry ještě nikdy nehlídal, plínu ještě neviděl atd., ale všichni přežili), který běžel na místo a představte si, foťák tam furt po těch dvou hodinách byl. Spadl mi pár metrů od celníků takový šutr, že jsem se klepala ještě v Americe. A říkala jsem si, že to je výhoda Kanady, protože lidi jsou tu fakt strašně poctivý. Jediné riziko bylo, že by nějaký pilný soused na naši brašnu zavolal pyrotechnickou četu jakožto na neznámé bezprizorní zavazadlo a ta by nám foťák i se slavným objektivem odpálila.
To, že si na celnici na Guillauma vyskakovala celnice, že musí platit za vstup na území poplatek, ač má pracovní povolení a že jestli se mu to nelíbí, může se vrátit do Kanady, nás už jen tak polechtalo. Nakonec se stejně omlouvala, že to vlastně je jinak...a nic neplatil.
V pořádku jsme dojeli, setkali se s přáteli a další den vyrazili s nimi do místní verze Matějské v americkém provedení. Syntéza Matějské a Disneylandu ve velkém. Věrní čtenáři znají mou vášeň k tomuto druhu zábavy, ale co by člověk pro děti a přátele neudělal.
Zatrhla jsem takové ty obří horské dráhy a velké centrifůgy a takové to jakoby sedadlo pro X lidí, které vyjede nahoru a pak se prodadne dolů a znovu. Dětem se ale atrakce líbily, Esther se vůbec nebála, Filip raději s Klárkou na vláčky a podobné potvory a já musela taky...Musím ale říct, že má averze ke způsobu fungování bežné americké populace s každou cestou narůstá. Je pravdou, že elita asi do těchto parků nechodí (ačkoliv drahé to je a sjíždí se sem lidi zdaleka), ale nejen z elity se sestává společnost, že.
Děti jsou bozi a rodiče jsou zde proto, aby sloužili dětem na jejich cestě a plnili každé přání. Mezitím se všichni nacpou hamburgrem, pokud zrovna nemají chuť na pizzu, v lepším případě hot dogem. Ti nejuvědomělejší si dají salát Caesar. Hranolky vše ozdobí a voda je pouze na mytí podlah. Pije se Coke nebo alespoń icetea a ruce se myjí dezinfekcí. Všude na vás vykukují piktogramy co a jak dělat, spíše co nedělat, a vy jen posloucháte a plníte. Někde vám to napíší slovy, ale to není jisté, že to někde bude číst a namáhat si oči. Na procházku se zásadně nepoužívají nohy, autem se dá dojet všude. A když už je jó výlet, pochopitelně značený jak pro idioty, tak je tam vždy minibus, který
Vás vyveze. Při tomto našem pobytu jsme chtěli vylezt na nějaký kopec nad jezerem George a mít na něj výhled. Nakonec silnice byla placená a nahoře se všichni hnali do minibusu, který jel na vrcholek. Chtěli jsme pěšky, ale zarazilo nás to. Tak jsme se zeptali, jak dlouhá, že je cesta pěšky a bylo to fakt jen 5 minut. A oni jedou všichni tim minibusem, hergot.
Další den se někteří v jezeře i koupali a to bylo prosím 10.října na samém severu USA. To je co říct. na pláži sice bylono trespassing, ale to nás neznají. Nakonec tam bylo lidí dost a nikoho nezavřeli.
Pak vypadaj jak vypadaj a je to děs. Plandavý masy tuku se valí proti vám a vy máte alespoň jednou pocit, že jste anorektička. A na dlouho vás přejde chuť na ty jejich blafy. Všude stejný, nic jiného než uvedený výčet se prostě nedá najít v průměrném městě.
Pokud nejste v hotelu mezinárnodního řetězce s detailně popsanými postupovými procedurami, kde zas jak pro blbečky popisují, jak vysoko se má zatlouct hřebík, každý si – sice svobodně – zatluče hřebík, kam chce, ale štagle je pak křivá a závěs klouže. Ani jeden šroubek nebyl rovně zaštoubovanej, otevřený díry kolem zásuvky, křivý dveře, ale instrukce všude vůkol. A hlavní estetický detail : plechová americká vlajka s otvorem na vypínač. Tak vlastenci jsou, to jo....to bychom se měli co učit. Ale i tak mi to přijde někdy takový nějaký umělý, přikázaný, ale nechci nikomu křivdit.
Po přejetí hranice "domů"na kanadské území jsme měli ještě jednu veselou historku. Guillaume řídil a najednou si v protisměru všiml policejního auta a uvědomil si, že asi jel moc rychle, protože kolem byla obydlená oblast. Policie nás minula, otočila se a jeli za námi. Asi kilometr na nás viseli, Guillaume nenápadně zpomalil a byl hodně nervozní. Co jsme očekávali se stalo, dali blikačky, stopku a šli nás kontrolovat. Guillaume otevřel okno a policista se s omluvou ptal, že chtěl jen zjistit, zda jsme v pořádku, když jedeme 40km-hod v místě, kde je 90, jestli se nám něco nestalo. Málem jsme vybouchli smíchy, pán odešel ani nás neligitimoval, polaškoval s dětmi a ještě asi 5km nás následovali. No, nejsou to drahouškové ?
Letošní zahájení školního roku je opět za námi. Máme štěstí, protože nástup podzimu je dosud velice příjemný, ještě před 10 dny jsme se koupali v řece, dnes jsem s Klárkou jela 3 hodiny na kole podél řeky a nemohla jsem se nabažit nádherných výhledů na ni, nebe azurové, Klára ve vozíčku klidná, asi se taky kochala...vzala jsem jí spoustu hraček a jídla, proto musim mít vozíček ve verzi pro dvě děti.
Filip tedy ve 2. třídě a Esther ve 4.
Filip má stejnou učitelku jako Esther ve 2. třídě. Jinak se pochopitelně zase všechny děti proházely a jede se nanovo.
Esther má letos nóvum. Vloni jsme jí dali přihlášku do specielní bilingvní třídy v rámci stejné školy. Byla přijata, za což jsme strašně moc rádi, protože dětí bylo asi 3 víc než mohli vzít. Brali však jen začátečníky, aby si je vyučili od začátku. Teď tedy mají jeden týden vše ve francouzštině a další týden úplně vše v angličtině. Musí tedy normální program stihnout 2x rychleji, úkolů je ještě víc, ale opravdu to do té hlavinky leze. Mají sympatickou učitelku na anglické týdny a velmi velice sympatického pana učitele na francouzské týdny.
Klárce taky začal krušný život. Přihlásila jsem ji do jesliček. Je to tedy taková instituce, kde má pani ve svém baráku povolení hlídat děti. Maximálně 9 dětí ve věku od 6 měsíců do 5 let na dvě učitelky. Údajně jsou všechny tyto hlídací zařízení tohoto typu pod dohledem jakési školní správy města, ale když jsem si pár jestliček prošla, docela jsem o jakémkoliv dohledu pochybovala. Ne vždy je vše čisté, ne vždy mají místo na hraní dostatečně oddělené od obýváku, ne vždy mají židličky na jídlo a ne jen rohová domácí sedací souprava, ne vždy mají zahrádku, ne vždy jsou daleko od dálnice, ne všude větrají, ne všude to ladí mému oku. Ale především, i když se vám to nelíbí, nejsou místa. Nechci Klárku odstrčit celodenně, ale tak 2x dopo, abych alespoň něco udělala. Každopádně, ta místa, která jsem měla k dispozici , byla díky kamarádkám, jejichž ratolesti do těch jestliček chodily a daly kvalitní referenci o mě a Kláře. A tak to tu funguje se vším. U nás se tomu říká tlačenka neboli protekce, a není to vůbec pěkné. Tady se to jmenuje networking, neboli reseautage neboli propojování sítí (nebo spíš rozhazování sítí) a je to důkaz, že jste schopní, že máte přehled a v podstatě jinak se ani nenajde práce. Musí vás někdo doporučit. Také je velmi in chodit na školení a učit se, jak správně „tlačenkovat“ (mají na to i sloveso). To by se divili, jak jsme byli dobří v tlačenkování ještě v nedávných letech. Ale ono to dnes nebude o moc jinak.
Ale zpět k věci, Kláře se v jeslích kupodivu nelíbí, řve jak tur a drží protestní hladovku a přebalovku (nenechá se přebalit). Učitelka říkala, že tedy nechodí s dětmi ven, protože by na ně někdo zavolal policii, že týrají děti, kdyby jim Klára řvala na procházce. Tak celé 3 hodiny křečovitě drží flaštičku, méďáčka a mističku s křupinkami, které jí připomínají domov....hrozná krakavčí matka, že ji tam nechá. Říkáte si to taky?
Letošní dovolená v Čechách nám úplně prolítla...Sice byla o trochu kratší než obvvykle, a tak jsme toho tolik nestihli, kolik jsme chtěli a asi proto jsme lítali jak z divokých vajec.
Díky všem za to, že jsme s vámi mohli pobýt, našim za trpělivost s námi a poskytnutí přístřeší, za revoluční rozhodnutí v podobě instalace bazénu, panu učiteli z Vojtěšské za jedničku z češtiny, ale to spíš Estherce za trpělivost, píli a vytrvalost při učení paralelně s její francouzskou školou, piánem apod. Báře za půjčení vybavení na pobyt s omluvou, že nám nevyšlo více setkání, Marcům za moc přijemný pobyt v Sušici, kterážto mě skutečně nadchla, v naprosto dokonale nově zrekonstruovaném domě (možnost ubytování viz. Jablicko.net), Freiovům za vynikající polévku a klouzky ze zahrady, Štefanům za neutuchající aktivitu a výlety po Praze, , Káče za ojedinělý zážitek z projížďky na vlastním koni, Sandře za estetický zážitek z krásné zahrady, Lorenzům za jedinečný den na svatbě Markéty junior ve stavení pamatujícím snad ještě J. Žižku.
Trochu vypadám, že jsem právě dostala oscara a plkám, že.
Letošní pobyt proběhl poměrně standardně, žádné výrazné jobovky se nekonaly,
Prázdniny v Kanadě
Po čtyřech dnech ve Francii jsme se přesunuli zase zpět do Montrealu, protože jsme měli v plánu setkat se asi 500 km severně od Mtl s Guilaumovým bratrem, který už tam mezitím dorazil s rodinou a s nimiž jsme měli chvíli pobýt. Společně jsme šli na pár výletů, včetně prohlídky místní velmi známé ZOO, což mi tedy osobně přijde úchylně, jet 500 km do ZOO, když v Praze je taková úžasná, ale budiž...další den jsme vyrazili na kola s plánem vykoupat se v jezeře, podél nějž jsme jeli. Po asi 2,5 hod jízdy, kdy už děti doslova padaly vedrem z kol a Klára se vařila ve vozíčku a nikde žádný veřejný vstup do vody, jsme se naštvali a řekli si, že v jednom místě sjedem z cyklostezky k vodě a poprosíme domorodce, jestli bychom se nemohli svlažit na pár minut. Šla jsem je sebevědomě poprosit a uprosit, ale normálně s typickým úsměvem mi řekli, že je to soukromé a BOHUŽEL. Docela dlouho jsem je přemlouvala, ale ani vařené děti ho nezlomily...
A tak že to je jen pár km.Že máme jet do městského kempu. Tak jsme zase vyšlápli znovu šílenej kopec a jeli dál a dál a dál.A dojeli jsme do kempu. Jenže ten byl soukromej a se soukromým vstupem do nesoukromého jezera. Že prý městský je dál. Tak nás zase hnali pryč. Děti byly apatické, ležely na zemi a byly červené jak raci. Nikde žádný stín ani picknickovací plácek, jakých jich jsou všude jindy mraky.
A jeli jsme dál. Když už jsme se dostali na silnici s tiráky, tak se musim přiznat, že už jsme toho měli tak akorát dost, Guillaumův bratr jel o pár km dál na výzvědy a my seděli uprostřed stoupání někomu na předzahrádce. Po návratu bratra jsme usoudili, že jsme to minuli a zase jeli zpět, po této šílené skorodálnici s 5 dětmi a dalším ve vozíčku.
Nakonec jsme našli cedulku na nějaké SPA a pláž a to byl ten kemp. Hrnuli jsme se do vody, bahno nebahno, řasy neřasy, ale jediný komu to upřímně vůbec nevadilo byla Klára. No vlezli jsme tam, nakonec. Po cca 15 min relaxu se ale začalo nebezpečně zatahovat od západu nebe. Guillaume navrhl, že bychom se měli vypravit hned zpět. S tímto návrhem však u nikoho neuspěl a ráchali jsme se dál. Po dalších 10 min se ale začala zvedat totální vichřice a Guillaume, že bychom měli jet (asi tak 12 km cesty). A zase neuspěl, protože bychom asi spadli z kol. Všimli jsme si veřejných záchodků, že se tam schováme, protože už začínalo pršet. Nakonec byla bouřka jako blázen a my zjistili, že u těch slavných záchodků je půjčovna kol. Tak jsme se tam té slečně nakvartýrovali a povídali. Nakonec z ní vypadlo, že je pobočkou půjčovny, kde jsme si půjčili kola ráno.
Nakonec jsme tedy už nikam na kole ten den nejeli, nechali jsme je u hodné slečny, jejíž hodný přítel dojel pro Guillaume a bratra a odvezl je k autům. Ale škoda, protože jezero Lac Saint Jean je nádherné, obrovské jak půlka Česka, takže spíš máte pocit, že jste u moře. Jen s tím soukromým vlastnictvím se můžou jít vycpat. Ale jak jsme se opět přesvědčili i tento WE, je to holt u všech jezer a je třeba si předem na www najít, kudy do vody oficielně. Zlatý český veřejno.
Další den jsme navštívili proslulý historický skanzen, což byla vesnička kolem papírny u vodopádů Val Jalbert, která v podstatě přestala existovat po hospodářské krizi v 30.letech min.stol. Tak docela jsme se usmívali, když jsme procházeli dřevěnými domy z roku 1910 či 1920, z nichž většinu údajně ponechali svému osudu, takže se propadly a teď to ukazují jako ilustraci dávných věků. V jiných zřídili hotel, abyste si mohli prožít noc „jako kdysi“. Taky je tam lanovka do kopce k vodopádům a autobus, ve kterém dostanete do řidiče přednášku. Ten náš měl smůlu, protože celou přednášku Klára řvala jako tur....., ale vyhodit z autobusu si nás náš customer friendly řidič nedovolil.
No a to nemluvim o obchodu s hovadinkama pro turisty. Je fakt obdivuhodný, co všechno umí udělat i z nejmenšího prdu. To se musí uznat, že marketingově to zvládají dokonale.
Velmi mě zaujala např. zachovalá záchodová mísa ve vitríně. Nebo porcelán z též doby. Zřejmě v nejbližší době otevřu skanzen u nás doma.
Sice je nejmladší z dětí, ale už má diplom z renomované Montrealské univerzity Concordia. Musim ho zarámovat a pověsíme ho Kláře do pokoje.
Vzhledem k tomu, že porodnice, kde se narodila, je univerzitní a s uvedenou univerzitou spolupracuje, rovněž si evidentně vyměňují info narozených dětech a Kláru, ale i mě, oslovili, zda bychom se nezúčastnili nějakého vědeckého výzkumu na katedře psychologie. O vývoji dětské řeči a poznávání a zda důvěra v osoby, které je to učí, je důležitá. To se mě tedy mohli zeptat rovnou a neztrácet čas výzkumama, jasně, že musejí důvěřovat.
No, každopádně to bylo fajn, já jsem si dala kafe, paní si hodinu hrála s Klárou, ta za to pak dostala fialovýho plyšáka (plyšáky miluju L, už nám lezou i ze skříní), 20 dolarů a diplom. Ocenila jsem, že si s ní hrál někdo jinej a navíc ji chválila, jak je trpělivá a předpisově si hraje.
Docela jsem měla chuť nabídnout hodné paní psycholožce, že bych jim Kláru dobrovolně a dlouhodobě vozila na hraní na ten jejich výzkum i zadarmo.. Blblě se tu shání hlídárny...
Minulý týden jsme se již podruhé zúčatnili bezvadné akce, o níž už cylkisté již jistě někdy zaslechli, a to 52 km dlouhého Tour de Montréal. Letos se konal 27. ročník. Trasa se každoročně trochu obměňuje, ale víceméně ob rok je skoro stejná. Naposled jsme jeli předloni, to jest já s Klárou v bříše v nějakém 4. měsíci. Letos jsme na ní a na všechny potřebné krámy měli vozíček.
Vzhledem k tomu, že 52 km vy asi bylo přespříliš, připojili jsme se k peletonu asi 20m od našeho domu, neboť trasa vedla naší čtvrtí, čímž jsme si udělali náskok a ušetřili nějakých 15 km z celkové délky.
Provoz po celém městě je přizpůsoben této akci , po ulicích jsou tisíce dobrovolníků, na každé křižovatce jsou dva. Projíždíte čtvrtmi, kudy obyčejně jezdí kolony aut, lidi na vás mávají jak na Tour de France, řechtačky, rádia v oknech, houpací křesla na chodníku, občas se nějaké slečinky vrtí do rytmu hudby před projíždějícími cyklisty, po cestě jsou tři občerstvovací etapy.
Vyjížděli jsme tedy poměrně brzo a chytli první vlnu z celkových téměř 30 000 cyklistů. Po třetím odpočívadle jsme už zas ale byli na chvostu, takže nás z parku začali nahánět, neb už policie spěchala otevírat uzavřené komunikace. Ono než my se vybalíme a nasvačíme, předjelo nás alespoň 5000 závodníků.
Děti ale poté nabraly tempo a na závěr jsme docela frčeli.
Ve městě je moc příjemná atmosféra a taková akce je opravdu velice fajn.
Už se z nás stali téměř typičtí Quebečani. Typický Quebečan už má totiž v březnu- dubnu (někdy už i v prosinci) plné zuby nekončící zimy a vyráží za teplem. Letos je totiž navíc zima opravdu nekonečná, tudíž jsme stále ještě neuklidili zimní bundy, rukavice, apod. a ještě včera byly rukavice opravdu potřeba. Respektive už jsem je jednou bláhově uklidila, ale zase musely do služby. A to je 6.května. Sotva začínají pučet na větvích lístečky.
Před odletem jsme s dětmi docela probírali tamější situaci, hovořili o komunismu a jak jsme potom konstatovali, mozečky šrotovaly na plné obrátky, neboť jsme denně dostávali velmi vtipné dotazy. Až jsem z toho měla takový dost podivný pocit, že se mi jednak asi nikdy nepodaří dětem vysvětlit, že máma žila v komunistické – ých zemi-ích a že oni mají obrovské štěstí, že nic takového nepoznali (tedy zatím a doufám, že tomu tak i bude celý život) a všechno, co jim přijde tak přirozené, zas tak úplně přirozené vždy a všude není. A jednak jsem zapochybovala, zda se mé dětství konalo před 30 lety nebo někdy v třetihorách.
Každopádně děti řešily, jak se vlastně takový komunista pozná. To je správná, ryze praktická a zásadní otázka. A dále, jestli jsou komunisti i v domech. Ano, i tam ta havěť zaleze. Vysvětlovali jsme jim, že za komunismu si člověk nemohl číst, co chtěl. A tak se hned Esther starala, zda si bude moct číst knížky, které si chtěla vzít s sebou, Filip se bál, jestli mu ti neidentifikovatelní a tajemní komunisti, co lezou i do domů, budou rozhodovat o tom, co si může namalovat. Pod návalem otázek jsme je prosili, aby tedy na místě alespoň nevyslovovali slovo komunista, ale říkali něžně „komouš“, což není tak mezinárodní pojem. Vtipné bylo, jak toto slovo převedli do množného čísla. Jeden komouš, dva komouše. Byli jsme docela mrtví smíchy.
Na pláži pak hned první den konstatovali, že to je fajn, že žádné komouše neviděj. Nebylo tomu ale tak, neboť na nás nenápadně bděli zpoza slámových slunečníků.
Celkem jsme na Kubě strávili 8 dní, z Montrealu trvá let do města Holguin jen 4 hodiny, ale řekli byste, že jste přistáli na jiné planetě. Kuba na tom je ekonomicky tak blbě, že už nezbývá jiný způsob, jak získat devizy, než otevřít zemi alespoň trochu turistice. Vzhledem k embargu tam pochopitelně nemohou američtí turisté, ale zato Kanaďané to kompenzují. Jet na vlastní triko jsme se přeci jen neodvážili, takže cestovka se postarala o náš přesun do hotelu. Hotel – pouze pro turisty, překvapivě relativně kvalitní, pochopitelně takové ty typické nedotažené detaily, X vrstev laku na zdi, dveřích apod. na sobě, zrezlý plech u vany a popraskané dlaždice, ale nic dramatického. Větší část pobytu jsme se věnovali letním radovánkách, neboť už i Klára měla z písku a z vody ohromnou radost, takže jsme ji přivedli na pláž, tam hodinu přesýpala písek, pak jsme ji postavili do bazénku, tam hodinu přelévala misky s vodou. Písek už nejedla a mohla si běhat, kam chtěla, bez sněhul, bez kombinézy, bez čepice, to je hned jiná radost z pohybu.
Abychom ale nebyli jak ti ostatní konzumenti dovolené, co přijedou a jen leží a popíjejí koktejly, rozhodli jsme se, že vyrazíme za hranice všedních dnů a pronajmeme si auto. Docela se v půjčovně divili. Asi tam je jen pro okrasu, protože skoro nikdo nikam autem nejezdí. Navíc jsme vyslovili úchylné přání, aby nám do auta sehnali autosedačku. Ta ovšem na Kubě pochopitelně není povinná, ale nejen není povinná, prostě se neprodává. Bez ní jsme ale nechtěli vyrazit. Mezitím jsme se ale seznámili se sympatickou paní (neb měla mj. holčičku ve věku Kláry), z níž se vyklubala Polka a navíc manželka španělského ředitele toho resortu se španělským kapitálem. Ta tam i žije a tak nám půjčila svou autosedačku.
Další den jsme vyrazili směr město Gibara. A protože jsme nechtěli jet po dálnici zbytečně o asi 40 km víc, podle mapy jsme se rozhodli jet po stejně značené silnici takovou kratší cestou. Ony ty kubánské mapy nejsou moc přesné...., a tak jet na Kubě zkratkou je silně adrenalinový zážitek. Však to jsme také chtěli, podívat se mimo turistické trasy.
Podél silnic jsou staré známé propagandistické cedule, ale vypadají jako by byly malované každá zvlášť ručně. Aut je málo, ale silnice jsou plné, všude podél cest je spousta lidí, co se někam přemisťují, nebo čekají na nepřijíždějící autobus, všichni furt stopují, po silnicích jezdí povozy s koňmi, dokonce tažené voly, i kozu jsme viděli , chudinu, zapřaženou, lidé na předpotopních kolech, po dvou i třech, na náklaďácích jak dobytek, na koních- kdo má štěstí a má koně. Domy strašné, polorozpadlé, místo střech takové primitivní palmové jakoby došky, všude bordel, navíc pochopitelně sucho. Lidé se válí před barákem, polehávají . A tak opět jedno z dětí perlilo, když se ptalo, proč ty komouše jen leží a raději nepracujou, když je to tu takový. Ale všichni v těch zapadlých vesničkách byli moc milí, mávali na nás, žádná agresivita. Asi po 2 km, co jsme sjeli z pseudodálnice a jeli dál po značené státní silnici, se tato děravá asfalktka přeměnila v děravou udusanou cestu. Čímž se průměrná rychlost evidentně snížila. Po asi hodině jízdy se silnice najednou zůžila a začala mizet uplně. Tak jsme se zeptali domorodkyně, kudy že na Gibaru. Prý zpátky asi 5 km (naštěstí ) a podél železnice. Tu „křižovatku“ jsme přejeli, protože za prvé pochopitelně nikde žádaná značka, mapa nepoužitelná, a za druhé ta správná silnice nebyla vidět. Nakonec jsme ji našli, a jeli dál. Po dalších asi 10 km, když už jsme ze sebe měli radost, jak nám to jde, jsme přijeli k mostu, tedy spíše ke kusům betonu, napadaným v řece. Tak jsem se šla podívat, co a jak, hned přijeli asi 4 chlapi na koních, a společně jsme to španělsky řešili. Jen podotýkám, že španělsky neumim, takže jsem používala syntézu fancoužštiny a italštiny a oni docela rozuměli, já jim míň. Místní kovbojové ukazovali, kudy by se řeka dala projet – jejich brodem pro koně. To se Guillaumovi moc zalíbilo, takže když mu slíbili, že pokud uvízne ve vodě, zapřáhnou Peugeota z půjčovny za koně a vytáhnou ho, rozhodl se , že to zkusí. Tak jsem vytálha děti z auta, čímž si Guillaume zasloužil u kovbojů neskonalý obdiv jako otec tří mučáčů. Já nic, ale ON byl v jejich očích frajer. Auto projelo, sice jsem byla silně nervozní, když jsem viděla, jak voda stoupá k větrací mřížce, ale dopadlo to OK. Kovbojové nám zamávali, další frajer v džínách s mačetou a psem taky (ten byl mimojiné jak z reklamy na džíny Levisky) a jeli jsme radostně dál. Jaké bylo naše překvapení, když jsme přijeli k přejezdu té oné železnice, podél níž jsme měli celou cestu jet. Koleje (mj už nefunkční) byly totiž tak vyžvechtlané a navíc ve svahu, že mezi jednou stranou koleje a zemí bylo minimálně 30 cm. To vypadalo dost blbě a nikde nikdo. Tak jsem zas navigovala, ale mrazilo mě, když auto chvíli stálo jen na 3 kolech. Tak jsem si tak říkala, že už chápu, proč je víc dobrodruhů chlapů než dobrodružkyň. Já už bych to totiž otočila zpátky před brodem a neriskovala bych. Chlap riskne a často mu to vyjde. Měli jsme štěstí, pneumatiku to neprorazilo a za další půlhodinu už jsme byli v Gibaře. Ovšem za zkratku to z hlediska času opravdu pojmout nešlo. Město bylo v průvodci nesmírně vychvalováno za své historické a architektonické skvosty, tak jsme se těšili. Před vjezdem do města bylo asi 20 cedulí s celou plejádou revolucionářů a s výkřiky o konci kapitalismu a vítězství komunismu. Po té právě absolvované cestě mi to přišlo jak hodně blbý vtip.
Město bylo pochopitelně v dezolátním stavu. Rozpadající se domy a silnice, ale lidi veselí. Ještě než jsme zaparkovali na náměstí, se k nám připojili a na kole vedle nás dlouho jeli nějací mladíci s nabídkou restaurace, jiný, že nás provede městem, atd atd. Na náměstí další. Raději jsme říkali, že jsme z Česka, abychom budili více sympatií jako bývalí bratři. Navíc na autech z půjčovny je i specielní značka, takže široké daleké okolí ví, že přijel turista.
Mrkli jsme se do obchodů, kde v jednom měli zásuvky, sifony do umyvadla, mýdlo, kýble, košťata a igelitové ubrusy. Nic víc.
V dalším byly obleky, ale tak, že vždy od každého třeba 50 kusů, ale celkem tak maximálně 10 až 15 různých tipů oděvů. V zalepené vitrině jiného obchodu lákal ke koupi smotaný ostnatý drát, provaz, figurína s nedopnutou sukní a gumové rukavice. Přišlo mi to odpovídající, ten provaz, jen udělat smyčku...
Jinak v obchodech s jídlem jsou 90 procent zboží konzervy. Pak nějaké sušenky.
Po městě jsme měli téměř pořád nějaký doprovod. Nabízeli nám korále, nebo chtěli peso, nebo ať jim necháme nějaké obleky dětí, nebo ať si vezmeme adresu a pošleme jim věci od nás. Chvílemi to bylo až nepříjemné, protože mi jich bylo fakt líto, soucítila jsem s nimi, ale holt jsme se zase nemohli svléknout donaha. Děti z toho byli celí tumpachoví, o čemž svědčí otázka Esther, která se mě dokonce zeptala : „mami, a oni nás chtějí zabít?“. Tak jsme raději utnuli komunikaci a urychlili prohlídku města, aby z toho neměli noční můry. Zašli jsme i do místního domu kultury, kde byla nějaká výstavka a především toalety....sice hrozné...tam jsme se zase dali do řeči s místním asi šéfem toho kulturáku. Uviděli jsme zajímavý úkaz v podobě místního malíře, který soustředěně maloval transparent na 1. Máje. Ten šéf nám pak třeba říkal, kolik vydělá měsíčně, což je asi 20 dolarů. A jen blbá propiska stojí O,8 DOL. Tu propisku jsme nějakou v báglu vyhrabali, ale nic moc jsme sebou bohužel neměli.
Oni mají na Kubě dvojí měnu. Normální Pesa, v nichž dostávají lidi mzdu a za něž se nakupuje v obchodech. A pak tzv Pesa convertible, fixované na USD, za něž se dá koupit vše. A jelikož cizinci mají jen pesa convertible, tak se od nich očekává, že je budou všude trousit.
Tak jsem to jen tak shrnula, ale byl to pro nás strašně silný zážitek. Ta chudoba, beznaděj, bordel, ale i naivita a letargie lidí byla dost silná káva. Docela jsme se těšili, až budeme zase ve vodě. Po návratu do zlaté klece hotelu jsme měli výčitky svědomí, když jsme viděli nenažrané bezstarostné turisty a jelikož jsme měli hlad (celý den jsme si raději žádné jídlo nekoupili), tak jsme se k nim připojili i my.
Každopádně to byl zajímavý zážitek a doufám, že se mi ještě někdy podaří se na Kubu podívat.
Ale abyste viděli, že jako vždy musíme mít jakoukoliv cestu zpestřenou o nějakou specialitku, dodávám, že večer před odjezdem, kdy jsme ještě měli na návštěvě kamarády, jsme chtěli dozabalit, tedy spíš zabalit, ale Esther pořád nemohla usnout. Dokonce začala bulet, že jí bolí břicho, že chce na záchod, ale nejde to a příšerně se kroutila. Nějaká podivná zácpa. A už den předtim si maličko stěžovala. Nejdřív jsem ji uklidnila, napila se a šla si lehnout, ale po 10 min byla zase venku a znova to samé číslo. Tak jsem lehce začala tušit, že to není úplně normální. Po menší posouzení situace jsem s totálním zděšením a hrůzou zjistila, že se jedná o Enterobius vermicularis. Guillaume tedy s ní okamžitě v 22.30h vyrazil na pohotovost. Očekávali jsme, že tam budou do rána, ale už ve 2h byli zpátky, takže zbývalo jen dojet vyzvednout do pohotovostní lékárny zázračný lék, zabalit a další den jsme v poledne vyráželi. Takže tak.
Než vjedete na most, raději se pomodlete... 20.04.2011
Nikdy bych netušila, jakým smyslem pro humor oplývá katolická církev, a to navíc ta místní. Tak jednak má již leta nasmlouvanou reklamní agenturu, která jí pomáhá vylepšovat její poměrně pochromanou pověst zde v Quebeku. Už to bych řekla, že není úplně běžné, ačkoliv si myslím, že v Čechách by asi po nedělích museli dlouho vybírat, aby zaplatili kampaň, která by posunula obecný názor na věc. No každopádně v Montrealu církev s reklamní agenturou skutečně udělali vynikající reklamu, o které vám chci napsat. Několik set metrů před nájezdem na největší MOntrealský asi 3 kilometrový most přes řeku Sv. Vavřince nainstalovali obří billboard s výzvou, aby se lidé modlili. Aby i vám to připadalo vtipné, musím vysvětlit, že tento necelých 70 let starý most je v katastrofickém technickém stavu, už několik měsíců se řeší, co s ním, zda jej opravit, jak, protože – jak možná vítě – Montreal je vlastně obrovský ostrov, na který se prostě přes mosty musí a tento most je prostě alfou a omegou ci se přístupu do města z jižních periferié týče. Takže opravit, znamená omezit či zastavit provoz a to si žádný politik nevezme na triko.
A tak výzva k modlení se před vjezdem na most (nepřímo tedy řečeno, že je otázkou času, kdy spadne...) je vtipnou reakcí na tuto aktuální situaci v kombinaci s apelem na to, že je před velikonocemi a to je třeba se o to víc modlit.
